Ár nDraíocht Féin [a:rn ri??xt fe:n] znamená v překladu z moderní Irštiny "naše vlastní druidství". Jedná se o mezinárodní pohanskou organizaci se sídlem ve Spojených státech. V pohanství se řadí do proudu liberálního rekonstrukcionismu. Jedná se o nediskriminující otevřený směr, který přijímá nové členy bez ohledu na věk, pohlaví, rasu či původ i osobní sympatie. Organizace má pevný řád, členům zdarma poskytuje strukturovaný výcvik, který je v současné době možné absolvovat pouze v anglickém jazyce.
Praxe v ADF je opírá o tři pilíře triády ctnost, zbožnost a studium. Druid je vedený k tomu, aby rozvíjel devět ctností (moudrost, úcta, zření, odvaha, čest, vytrvalost, pohostinnost, umírněnost a plodnost. Každá ctnost je nadále rozebrána a sám adept musí rozepsat, co pro něj jednotlivé ctnosti znamenají, jak je chápe a jak si je uvědomuje v každodenním životě. Zbožností je myšlena obecně úcta k bohům, aktivní pohanský život (praktikování rituálů s adekvátní přípravou, obětiny a budování vztahu k božstvům), nikoliv následování specifické doktríny. Studijní část spočívá v adekvátním nastudování materiálů ADF a přečtení nejméně jedné knihy z každé z oblastí: úvodní (indoevropská kultura a historie), mýty, báje, legendy či historické informace o konkrétních pohanských indoevropských kulturách dle vlastní volby (keltská, helénská, severská, římská, slovanská či védská).
Struktura ADF rituálů se značně liší od čarodějnického konceptu, který je v ČR běžný. Nesetkáte se zde s kruhem a kruhově pojatým očištěním a vymezením rituálního prostoru, čtyřmi čtvrtěmi, invokací živlů a bohů v úvodu rituálu ani dalšími prvky, na které jste možná zvyklí. Rituálním prostorem se stává celé okolí, kde se rituální místo provádí, díky otevření bran a propojení s dalšími světy, základem "chrámu" je studna, symbolizující zemi podsvětí (dolní svět), oheň, který symbolizuje nebe (horní svět) a posvátný strom světa, který je propojuje. Rituál začíná požehnáním a ztotožněním předmětů, které mají tyto tři prvky znázorňovat, se samotnými archetypy. Následně se otevírají brány a zve se trojice Spřízněných (Kindred), což jsou předkové, přírodní duchové a bohové. Vrcholem rituálu bývá sezónní obětování Spřízněným a zejména při rituálu vzývaným konkrétním entitám, a, jsou-li obětiny přijaty, pak přijetí požehnání, které je závěrečným vyladěním se na energii daného svátku.
Dianická wicca je novopohanská tradice, zaměřená na Bohyni. Za její zakladatelku bývá považována Zsuzsanna Budapest. Tradice může být praktikována v čistě ženských nebo smíšených skupinách. V současné době existuje několik vzájemně provázaných tradic a organizací používajících tento název.
Dianická wicca je obvykle orientovaná pouze na uctívání Bohyně s poukázáním na to, že ona je zdrojem všeho života a vše s ní souvisí. Patří do skupiny náboženských tradic orientovaných na Zemi.Základními kameny tradice je tzv. Pět mystérií krve - zrození, menstruace, porod dítěte, přechod a smrt. Stejně jako ostatní wiccané, i dianičky se sdružují v covenech a slaví osm hlavních svátků na Kole roku, úplňky a přechodové rituály. Jsou používány i podobné rituální pomůcky a struktura samotných rituálů.
Hlavním rozdílem je, že dianické rituály jsou vyhrazeny obvykle pouze ženám (byť existují i dianické tradice připouštějící účast obou pohlaví) a namísto obvyklé duality (mužský a ženský princip, Bůh a Bohyně) je uctívána pouze Bohyně. Dianické sezónní rituály nejsou založeny na cyklu plodnosti (narození syna, jeho dospívání, následné spojení s bohyní a posléze smrt a znovuzrození), ale na životních cyklech ženy - zrození, smrti a znovuzrození.
Rodná víra je společenstvím usilujícím o obnovu původní české víry a o obnovu původních českých duchovních a hmotných obyčejů. Neboť obnovou obyčejů hmotných se zabývají i spolky jiné, těžištěm činnosti Rodné víry je obnova obyčejů duchovních.
Původní české předkřesťanské duchovní obyčeje jsou slovanského původu, proto Rodná víra bere slovanské tradice za svůj základ. Rodná víra při tom respektuje duchovní tradice všech národů, které obývaly území Čech, Moravy a Slezska před příchodem Slovanů, včetně jejich reálného vlivu na slovanské obyvatelstvo.
Základem duchovních obyčejů je víra. Rodná víra obnovuje původní předkřesťanskou víru Slovanů českých zemí. Základem obnovy této víry je pořádání výročních svátků a slavností, což je také hlavním předmětem činnosti Rodné víry. Krom těchto obřadů kolektivních nelze opominout ani obřady individuální, které provázejí lidský život od narození až do smrti. Současným úkolem Rodné víry je v rámci současné české společnosti vytvořit životaschopnou a produktivní komunitu rodnověrců, která by uspokojovala jejich duchovní potřeby a obohacovala by českou společnost a kulturu.
Vlčí kult ve starých dobách byl rozšířen téměř ve všech kulturách Evropy. Je jen logické, že národy, které se setkávali s vlky se časem začali obracet i k vlčím božstvům. Toto se týkalo zejména společností loveckých. Jako několik výmluvných příkladů můžeme uvést vlčí kult v Arkádii, u Dáků, v severní Evropě či u východních Slovanů. V germánských společnostech se vlčí kultické narážky vyskytují zejména v severských textech z doby vikingské, ale je pravděpodobné na základě religionistického a etnologického rozboru, že jeho kořeny sahají hlouběji, zřejmě až do neolitu. Vzhledem k neexistenci centralizovaného germánského náboženství a k faktické roztříštěnosti lokálních kultů, které se měnily od místa k místu, je obtížné snažit se dojít k poznání starých kultů cestou archeologie. Mnohem průkaznější je fenomenologická religionistická analýza, která (podobně jako srovnávací jazykověda) je schopna s velkou měrou pravděpodobnosti rekonstruovat i takové podoby kultu, které jinak nemáme dochovány. Naopak velmi polemicky se soudobý vlčí kult vyrovnává se staršími a religionistickým bádáním již dávno překonanými teoriemi animismu, dynamismu či totemismu.
Vlčí kult, tak jak je praktikován nyní, vychází svým těžištěm ze skandinávských (staroseverských) písemných pramenů, které ovšem vzhledem k jejich pozdnímu zápisu křesťanskými autory používá s určitou mírou kritičnosti. Velmi výrazně jsou v náboženské praxi reflektovány výsledky fenomenologické religionistické práce jak na širší obecně indoevropské úrovni, tak na více specifické kultovních dokladů z období 1.-3. století křesťanského letopočtu. Liturgickým jazykem obřadů je stará gótština, doložená a částečně rekonstruovaná podle dochovaných literárních památek s použitím výsledků bádání srovnávací jazykovědy. Vhodnost užití gótského jazyka je dána zejména tím, že jde o jediný známý a dochovaný germánský jazyk, jehož původ lze právem předpokládat nejméně v období kolem 2. stol. křesťanského letopočtu, které je rozhodující pro religionistickou analýzu kultu. Nikoliv nepodstatným faktem je i předpokládaná přítomnost gótsky hovořících obyvatel na našem území, podobně jako v různých historických dobách na většině Evropy. Zároveň je gótština dochována ve své historické původností a nevykazuje přímé propojení s žádným v současnosti žijícím jazykem a nevykazuje ani přílišnou rozrůzněnost dialektickou.